12. 4. 2014

Proč jsme takoví?

Dnes zamyšlení. Nevím, jak to máte vy, ale pro mě jsou vždycky návraty z ciziny do vlasti něco jako kulturní šok. Už je to přece jen pár neděl, co jsem se vrátila z UK, a tak jsem se stačila z toho "přechodu" otřepat, ale zrovna před pár dny přiletěl Picaro z Austrálie a mě to přinutilo o tom přemýšlet znovu.

Vlastně to asi začalo už u článku Markéty (zde), ve kterém se zamýšlela nad tím, jak někdy dokáže být obsluha v kavárnách a podobných zařízeních nepříjemná. Znáte to: chcete u nich roztočit peníze, ale oni se tváří, jako byste byla obtížný hmyz. A v kavárnách to nekončí. Prodavačky v obchodech jsou kapitola sama pro sebe. 

Nevím, jestli jsem jen "rozmazlená" z australského (a částečně i britského) přístupu lidí k lidem (nejenom prodejce a zákazníka), ale myslím, že to mnoho lidí vnímá podobně. Někteří už asi na jakoukoli snahu ze své strany rezignovali a jiní jsou vůči tomu (raději) rezistentní, než aby se rozčilovali. Takových věcí, co nás sere, jsou přece desítky, tak proč k tomu přidávat další, že?

Asi jsem vám to tu nikde nepsala, ale když jsem přiletěla do Austrálie, cítila jsem se trochu jako Alenka v říši divů. Byla jsem paf nejenom z oceánu, tepla (co tepla, horka!) buše, klokanů, ale taky z lidí. Samozřejmě to bylo milé překvapení. Tam se úplně neznámí lidé míjející se na chodníku zdraví! A ještě k tomu s úsměvem! Když se nám to stalo poprvé, myslela jsem si, že snad Picara onen kolemjdoucí zná, jenže pak se to stalo znovu a znovu... Dokážete si to představit v Česku?? Na tyhle zdvořilosti s nostalgií vzpomínám pokaždé, když potkám na ulici zamračeného člověka, co na mě kouká, jako kdybych mu snad chtěla něco ukrást. Takže vlastně takhle vzpomínám permanentně. :) V UK to už sice s těmi zdvořilostmi tak žhavé nebylo, ale pořád si drželi úroveň. A je mi úplně fuk, že byli "jen" zdvořilí a jinak jsem jim byla šumák, mně to prostě přišlo super. 

A prodavači? V Austrálii vás už z dálky vítají s úsměvem a hned se ptají "Jak se dneska máš?". Když se mně takto poprvé v supermarketu zeptala prodavačka, brala jsem to od ní pouze jako slušnost a netušila jsem, že opravdu čeká na moji odpověď. Ale sotva jsme z obchodu odešli, už jsem dostala od Picara zprda, proč jsem jí neodpověděla. Bylo prostě normální, že se s vámi prodavači dali do řeči a taky vás nenechali zboží skládat do tašky samotné, natož aby začali kasírovat dalšího zákazníka, když jste vy ještě od pokladny neodešli...

Můžete na obranu zdejších prodavačů namítat, že to nemají jednoduché, celý den monotónní práce, pořád na nohou, krátké přestávky, špatně placený job, nebo mají zrovna den blbec a hlavu plnou starostí... ale řekněte, fakt je tak těžké pozdravit a usmát se? Opakuji: pozdrav a úsměv, tak základní věci! Nakupování mě baví vždycky, ale jen v Austrálii (a částečně i v Anglii) mě bavilo i platit! :) Na úsměv jsem reagovala úsměvem a prostě mi to zvedalo náladu. 

Picaro si šel po příletu do Prahy nakoupit nějaké ty potřebnosti do drogerie a odcházel odtamtud s povzdechem: "No jo, ten český přístup..." Slečna prodavačka mu s kamenným výrazem na tváři odhodila odpípané zboží na hromadu, navrch přihodila ještě účet a bez rozloučení začala kasírovat dalšího zákazníka. No comment.

Aby nedošlo k mýlce - neříkám, že jsou všichni lidé ve zmíněných cizích zemích neustále "sluníčkoví", ale onen kontrast v přístupu je opravdu markantní. A za Česko mě to mrzí, fakt mrzí.

A když už jsme u toho, dalším bolavým místem ve službách je angličtina. Mohlo by se zdát, že v centru Prahy už se bez ní neobejdete, ale ejhle! Stačily mi ani ne dva týdny tady a přesvědčila jsem se o opaku. Že se s vámi prodavačka někde v Horní Dolní anglicky nedomluví, je mi jedno. Ale že v obchodě umístěném přímo vedle turisticky rušného místa komunikuje obsluha s cizincem mlčením, je mimo mé chápání. "Is this water with bubbles or not?" je asi tááák strašně složitá věta. Občas si musím připomínat, že jsem v Praze a ne u nás na vesnici! Jak se na to pracovní místo ti lidi dostali? A to prosím nemluvím o nějakých starších lidech, kteří už na učení jazyků "nemají hlavu"...

Ani bych se pak nedivila, kdyby si ti cizinci mysleli, že jsme tu tak trochu zaostalí. Snad Pražané neberou turisty jako otravný prvek, který je nejlepší ignorovat... aneb Jsi v Česku, tak mluv česky. Takto asi uvažovala další paní prodavačka, kterou jsem měla tu čest potkat jen o několik desítek minut poté. Přede mnou ve frontě kasírovala dvě mladé cizinky a asi se je rozhodla naučit náš krásný, leč pro ně nesrozumitelný jazyk. Jinak si nedokážu vysvětlil, proč na ně zarytě mluvila česky a ještě k tomu s pořádně otráveným výrazem. A asi není potřeba ani dodávat, že na pozdrav a rozloučení se nezmohla. Chtělo se mi brečet. A takto bych mohla pokračovat dál a dál... Aby nedošlo k mýlce podruhé - mnohde jsou na tom s angličtinou samozřejmě moc dobře, takže palec nahoru.

Možná vám to přijde pošetilé, že tohle řeším, ale fakt mě to v centru Prahy překvapuje. Jsem tu nová, nojo. Možná mě to časem přejde... :)

Já jsem hrdá na to, že Praha láká tolik lidí ze zahraničí a že jim tu máme co ukazovat. Ráda se s nimi dám do řeči, když mě třeba požádají o radu, kudy se dostat k nějaké té pamětihodnosti. No, většinou jim stejně neporadím (sama ještě často bloudím), ale zato hned vyzvídám, odkud ti lidé jsou, jak se jim tu líbí, co už viděli... Ruku na srdce, taky nejsem v angličtině kdovíjaký expert, ale na rozdíl od dřívějška už se nebojím otevřít pusu. Ta možnost potkat na jednom místě Brazilce, Francouze, Novozélanďany atd. je prostě fascinující, no ne?

1 komentář :

  1. This was looong ;) But I totally agree!

    OdpovědětVymazat